Popis vrstev

Hodnota C_p vyjadřuje míru ohroženosti území vodní erozí pomocí maximálně přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace. Tato limitní hodnota faktoru C by neměla být na daném místě překročena a v případě, že se tak stane, měla by být eliminována protierozními opatřeními.

Od roku 2015 jsou hodnoty rozděleny do 7 kategorií:

Do roku 2015 byly hodnoty rozděleny do 5 kategorií:

Výpočet maximálně přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace (C_p) vychází z celosvětově používané rovnice USLE, jejímž výsledkem je hodnota dlouhodobého průměrného smyvu půdy určená na základě součinu šesti faktorů podílejících se na rozvoji erozních procesů:

G = R ∙ K ∙ L ∙ S ∙ C ∙ P

Výše uvedený vztah byl převeden na rovnici, ve které je neznámou faktor ochranného vlivu vegetace (C_p):

C_p = G_p / (R ∙ K ∙L ∙ S ∙ P)

Za hodnotu dlouhodobého průměrného smyvu půdy (G) je dosazována hodnota maximální přípustné ztráty půdy (G_p), která by na pozemcích o dané hloubce neměla být překročena. Pozemky na mělkých půdách by měly být zatravněny (pro výpočet je dosazována hodnota G_p = 2 t∙ha^-1∙rok^-1). Na pozemcích se středně hlubokou i hlubokou půdou je přípustná ztráta půdy G_p ≤ 9 t∙ha^-1∙rok^-1.

Faktor erozní účinnosti přívalového deště (R) představuje jeho schopnost uvolňovat půdní částice z povrchu půdy a rozrušovat půdní agregáty a je závislý na četnosti výskytu srážek, jejich intenzitě, úhrnu a kinetické energii. Pro výpočet byla použita mapa regionalizovaného faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R) za období 1991–2020.

Dalším vstupem do rovnice je faktor erodovatelnosti půdy (K), který představuje náchylnost půdy k erozi, tedy schopnost půdy odolávat působení rozrušujícího účinku deště a transportu povrchového odtoku. Pro výpočet byla použita data z aktualizované databáze BPEJ v měřítku 1 : 5 000.

Faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Pro výpočet LS faktoru byl využit model USLE 2D. Vstupem do modelu byl digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m. Pro hydrologickou správnost digitálního modelu terénu byly provedeny potřebné korekce a opravy pomocí nástrojů GIS (Spatial Analyst).

Pro faktor účinnosti protierozních opatření (P) byla použita hodnota P = 1. Je tedy možné z rovnice předpokládat také tvar:

C_p∙P_p = G / (R ∙ K ∙ L ∙ S)

A v některých případech toho využít pro kompenzaci zvýšené hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace (C) než je jeho maximálně přípustná hodnota na daném pozemku protierozními opatřeními.

Jednotlivé faktory byly určeny na základě informací z databáze bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), digitálního modelu reliéfu DMR 4G, za pomoci vrstvy LPIS a databáze ZABAGED.

Dlouhodobá průměrná ztráta půdy G představuje odhadované množství půdy, které se každoročně ztrácí vlivem vodní eroze z jednotky plochy, obvykle v tunách na hektar za rok (t∙ha^-1∙rok^-1). Tento výpočet vychází z dlouhodobých klimatických dat, vlastností půdy, tvaru a sklonu terénu, způsobu využití pozemku a účinnosti protierozních opatření.

Dlouhodobá průměrná ztráta půdy G je jedním ze způsobů vyjádření potenciální ohroženosti zemědělské půdy vodní erozí. Vychází z Univerzální rovnice ztráty půdy (USLE – Universal Soil Loss Equation, Wischmeier a Smith, 1978), jejíž základní tvar je následující:

G = R ∙ K ∙ L ∙ S ∙ C ∙ P

kde:

G – průměrná dlouhodobá ztráta půdy (t∙ha^-1∙rok^-1),

R – faktor erozní účinnosti deště vyjádřený v závislosti na kinetické energii a intenzitě erozně nebezpečných dešťů [MJ∙ha^-1∙cm∙h^-1∙rok^-1],

K – faktor erodovatelnosti půdy vyjádřený v závislosti na textuře a struktuře ornice, obsahu organické hmoty a propustnosti půdního profilu [t∙h∙MJ^-1∙cm^-1],

L – faktor délky svahu vyjadřující vliv nepřerušené délky svahu na velikost ztráty půdy erozí (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku délky 22,13 m),

S – faktor sklonu svahu vyjadřující vliv sklonu svahu na velikost ztráty půdy erozí (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku sklonu 9 %),

C – faktor ochranného vlivu vegetace vyjádřený v závislosti na vývoji vegetace a použité agrotechnice (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku s trvalým úhorem),

P – faktor účinnosti protierozních opatření (bezrozměrný – poměr smyvu na jednotkovém pozemku obdělávaném ve směru sklonu pozemku).

Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G faktor) jsou vyjádřeny v tunách na hektar z období jednoho roku. Pro statistické zhodnocení byly hodnoty kategorizovány do intervalů, které odráží potencionální ohroženost zemědělské půdy vodní erozí.

Faktor erozní účinnosti přívalového deště (R) představuje jeho schopnost uvolňovat půdní částice z povrchu půdy a rozrušovat půdní agregáty a je závislý na četnosti výskytu srážek, jejich intenzitě, úhrnu a kinetické energii. Od roku 2016 doporučuje VÚMOP, v. v. i. pro výpočet používat novou mapu regionalizovaného faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R), která byla pro Ministerstvo životního prostředí (MŽP) připravena Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ). R faktor je zde vyhodnocen za období 30 let, s využitím původně odvozeného vztahu (Wischmeier a Smith, 1978), kdy deště menší než 12,5 mm a oddělené od okolních dešťů mezerou delší než 6 hod byly vyřazeny z hodnocení, pokud nedosáhly aspoň intenzity 6,25 mm za 15 minut. Tato vrstva bude aktualizována každé 4 roky tak, aby stanovené 30leté období postihlo vždy aktuální podmínky.

Dalším vstupem do rovnice je faktor erodovatelnosti půdy (K), který představuje náchylnost půdy k erozi neboli schopnost půdy odolávat působení rozrušujícího účinku deště a transportu povrchového odtoku. Zastupuje půdní vlastnosti a charakteristiky, které se významně podílí na vzniku erozního procesu (zrnitost půdy, infiltrace a propustnost půdy, obsah humusu aj.). Faktor erodovatelnosti půdy byl stanoven podle hlavních půdních jednotek (HPJ) bonitační soustavy půd v měřítku 1 : 5 000.

Topografický faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Představuje poměr ztráty půdy na jednotku plochy svahu ke ztrátě půdy na jednotkovém pozemku o délce 22,13 m se sklonem 9 %. Jako základní vstupní podklady pro výpočet LS faktoru slouží digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m a vrstva způsobilé plochy pro výpočet eroze. Plocha pro výpočet eroze byla sestavena z tzv. Land Use. Tvorba samotného Land Use pro účely výpočtu LS vycházela z databází − LPIS (MZe ČR) a ZABAGED (ČÚZK). Land Use byl následně doplněn o prvky přerušující odtok. Využity byly konkrétně geometrie Krajinných prvků (LPIS, MZe), realizované prvky z databáze PSZ (SPÚ) a prvky protierozní ochrany financované z národních programů v gesci MŽP.

Faktor ochranného vlivu vegetace (C) vyjadřuje vliv osevního postupu a agrotechniky na vývoj erozních procesů. Je definován jako poměr ztráty půdy ze specificky obdělávaného pozemku k odpovídající ztrátě půdy z pozemku udržovaného jako trvalý kypřený úhor (Wischmeier a Smith, 1978). C faktor je zpracován na základě informací o deklarovaných plodinách (osevním postupu) z Geoprostorových žádostí (GPŽ, MZe).

Stupně erozního ohrožení vycházejí z Dlouhodobé průměrné ztráty půdy G a Přípustné průměrné roční ztráty půdy G_p. Stupně kategorizují území podle x-násobku překročení hodnot přípustného erozního smyvu. Návrh vymezení stupňů erozního ohrožení byl odvozen z kategorizace podle Dýrové (VÚT Brno 1988). Původní vymezení stupňů bylo upraveno podle požadované přípustné průměrné roční ztráty půdy G_p.

Kategorizace stupňů erozního ohrožení půd na základě x-násobků překročení hodnot přípustného erozního smyvu:

Přehled změn

Změněna přípustná průměrná roční ztráta půdy G_p na hodnotu 9 t∙ha^-1∙rok^-1 na hlubokých a středně hlubokých půdách a 2 t∙ha^-1∙rok^-1 na mělkých půdách.

Změněna přípustná průměrná roční ztráta půdy G_p na hodnotu 5 t∙ha^-1∙rok^-1 na hlubokých a středně hlubokých půdách a 1 t∙ha^-1∙rok^-1 na mělkých půdách.

Přípustná průměrná roční ztráta půdy G_p nastavena na hodnotu 8 t∙ha^-1∙rok^-1 na hlubokých a středně hlubokých půdách a 1 t∙ha^-1∙rok^-1 na mělkých půdách.

Topografický faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Představuje poměr ztráty půdy na jednotku plochy svahu ke ztrátě půdy na jednotkovém pozemku o délce 22,13 m se sklonem 9 %. Jako základní vstupní podklady pro výpočet LS faktoru slouží digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m a vrstva způsobilých ploch pro výpočet eroze. Pro hydrologickou správnost digitálního modelu byly provedeny potřebné korekce a opravy pomocí nástrojů GIS (Spatial Analyst).

Plocha způsobilá pro výpočet eroze byla sestavena z tzv. LandUse. Tvorba samotného LandUse pro účely výpočtu LS vycházela z databází – LPIS (MZe ČR), ZABAGED® (ČÚZK). LandUse byl následně doplněn o prvky přerušující odtok. Využity byly konkrétně geometrie Krajinných prvků (LPIS, MZe) realizované prvky z databáze PSZ (SPÚ) a prvky protierozní ochrany financované z národních programů v gesci MŽP. Samotný výpočet LS faktoru byl proveden pomocí softwaru USLE 2D.

Tab. Kategorie svahů podle LS faktoru:

na podkladu půdně klimatických faktorů

Stanovení potenciální ohroženosti zemědělské půdy větrnou erozí je otázka stejně aktuální, jako je to u eroze vodní. Při současném trendu hospodaření lze předpokládat, že do budoucna bude nebezpečí větrné eroze narůstat.

V roce 2019 došlo na základě nových poznatků k přepracování vrstvy potenciální ohroženosti větrnou erozí. Mapa je syntézou informací o půdních a klimatických faktorech, které vedou ke vzniku větrné eroze. Do výpočtu byly nově zahrnuty klimatické faktory (rizika výskytu přísušků a větrné podmínky). Tyto klimatické charakteristiky jsou výlučně spojené s problematikou větrné eroze a nikoliv s charakteristikami klimatického regionu. Klimatické faktory byly zohledňují problematiku výskytu větrné eroze jak u lehkých, tak u těžkých půd. V roce 2023 byla aktualizována klimatická data (přísušky a větrné podmínky) pro období 1993–2023. Klasifikace zahrnuje 6 kategorií ohroženosti.

Zdrojem informací o půdních faktorech je celostátní databáze BPEJ a mapa náchylnosti těžkých půd. Ze vstupní vrstvy BPEJ je odvozená potenciální ohroženost lehkých půd na základě půdních vlastností. Druhou vstupní vrstvou je certifikovaná mapa potenciální náchylnosti těžkých půd k větrné erozi. Mapa zohledňovala specifické meteorologické podmínky v zimní období na rozpad půdních agregátů těžkých půd. Podrobnější informace k metodice výpočtu potenciálně ohrožených oblastí větrnou erozí na podkladu půdně klimatických faktorů jsou uvedeny zde.

Výpočet větrné eroze se stanovuje jen na orné půdě dle LPIS. Celkem je stanoveno šest kategorií erozní ohroženosti.

se zohledněním vlivu vegetačních bariér

Klimatický region (KR) zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu.

• suma průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 ºC,


• průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období (IV.–IX.),


• průměrný úhrn ročních srážek a srážek ve vegetačním období (IV.–IX.),


• pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v % (IV.–IX.),


• výpočet vláhové jistoty,


• výpočet hranice sucha ve vegetačním období a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu.

Tyto údaje byly vypracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901–1950. Na základě zevšeobecnění uvedených podkladů bylo pro Českou republiku (souběžně stanoveno i pro Slovenskou republiku) vymezeno a na mapě 1 : 200 000 zobrazeno deset klimatických regionů (číselný kód 0–9) se základním členěním na oblast velmi teplou, teplou, mírně teplou, mírně chladnou a chladnou s podtříděním subregionů na suchý, mírně suchý, mírně vlhký a vlhký.

Tab. Charakteristika klimatických regionů

Klimatický region VT zahrnuje jižní část Moravy (jižní a střední část Dyjskosvrateckého úvalu, Pavlovské vrchy, Dolnomoravský úval) a jeho rozšíření je totožné s rozšířením velmi teplé černozemní oblasti stanovištních jednotek (ČMt). Jde o oblast pěstování kukuřice na zrno.

Klimatický region T1 je rozšířen v nejsušší oblasti Čech (Mostecká kotlina, Žatecko, západní část České křídové tabule a západní část Pražské plošiny po levý břeh Vltavy).

Klimatický region T2 je rozšířen ve středních Čechách (východně od Vltavy po Kutnou Horu), dále koncentricky kolem regionu T1 v severozápadních Čechách. Na Moravě zaujímá západní a severní část Dyjskosvrateckého úvalu od Znojma po Brno (na okraji regionu VT) a jižní část Vyškovské brány (po Vyškov).

Klimatický region T3 zaujímá severní a východní část České křídové tabule, celý Hornomoravský úval, severní část Dolnomoravského úvalu a nejnižší polohy Boskovické brázdy.

Klimatický region MT1 zaujímá největší část Plzeňské pahorkatiny (Plzeňsko a Rakovnicko), na Moravě pak jihovýchod a dále část Českomoravské vysočiny (severozápadně od Znojma).

Klimatický region MT2 zahrnuje v Čechách západní, jižní a východní část Plzeňské pahorkatiny, severní a východní část České křídové tabule, značnou část Středočeské pahorkatiny, Chebskou, Sokolovskou a Budějovickou pánev, na Moravě pak jihovýchodní část Českomoravské vrchoviny, vyšší polohy Boskovické brázdy a pahorkatiny Opavsko-Hlučínské.

Klimatický region MT3 zahrnuje Moravskou bránu, Ostravskou pánev, část Podbeskydské pahorkatiny a malou část Frýdlantského výběžku.

Klimatický region MT4 je z klimatických regionů plošně nejrozšířenější. Zaujímá všechny vyšší části pahorkatin a navazuje tak na region MT2: patří sem Tachovská brázda, Chodská pahorkatina, části Středočeské pahorkatiny, Brdská vrchovina, největší část Českomoravské vrchoviny, Drahanská vrchovina, Vizovická vrchovina, Nízký Jeseník, Žulovská pahorkatina, Podkrkonošská pahorkatina atd. Části tohoto klimatického regionu v severovýchodní Moravě nejsou zejména srážkově stejnocenné jako části ostatní (značně vyšší humidita), nebylo však nutno tento region dělit, protože tyto oblasti se liší rovněž svým geologickým substrátem a nemohou tudíž být ve stejné bonitované půdně ekologické jednotce.

Klimatický region MCH zahrnuje všechna podhůří v nadmořské výšce zpravidla nad 550 m; jeho plocha je zhruba totožná s vrchovinnou oblastí stanovištních jednotek. Zaujímá nižší části Krušných hor a Českého lesa, Šumavské podhůří, nejvyšší části Středočeské pahorkatiny a Brdské vrchoviny, značnou část Českomoravské vrchoviny, Bílých Karpat, Javorníků a Hostýnských vrchů, nižší část Moravskoslezských Beskyd, nižší část Nízkého Jeseníku, Orlické podhůří, Frýdlantskou pahorkatinu atd. O severomoravské části platí totéž, co o regionu MT4.

Klimatický region CH je v podstatě totožný s horskou oblastí stanovištních jednotek, která byla vymezena podle týchž kritérií. Zaujímá zemědělskou půdu ve všech okrajových pohořích Čech a Moravy, kromě toho pak nejvyšší část Českomoravské vrchoviny (Žďárské vrchy).

V současné době se řeší nová klimatická regionalizace České republiky v rámci projektu NAZV QH92030 „Hodnocení půd z hlediska jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí s dopady na plošnou a kvalitativní ochranu půd České republiky“. Důvodem jsou klimatické změny, které je nutné v regionalizaci klimatických regionů zohlednit. Nové hodnocení klimatické regionalizace je prováděno Českým hydrometeorologickým ústavem ve spolupráci s VÚMOP, v. v. i.

Sklonitost se v terénu stanovuje sklonoměrem a označuje se ve stupních kvadrantu. Pokud se některými přístroji udává sklonitost v procentech, je 100 % sklonu rovno úhlu 45°, tj. poměr vzdálenosti: převýšení 1 : 1. Pomocným podkladem pro určení sklonitosti mohou být mapy s přesným výškopisem.

Tab. Charakteristika sklonitosti

Expozice vyjadřuje polohu lokality BPEJ vůči světovým stranám ve čtyřech kategoriích označených kódy 0–3. Při praktickém vymezování expozice byl vzat prokazatelný vliv expozice na produkční schopnost půd až od třetího stupně sklonitosti (> 7°), pouze v některých případech (lehké půdy, velmi těžké půdy a další) je uvažován vliv expozice od druhého stupně sklonitosti. Samostatně se hodnotí expozice jižní v klimatických regionech 0, 1, 2, 3, 4 a 5 jako negativní a zbývající expozice se slučují bez rozlišení. V klimatických regionech 6, 7, 8 a 9 se samostatně hodnotí expozice severní jako negativní a zbývající expozice východní, západní a jižní se opět slučují a hodnotí jako celek.

Tab. Charakteristika expozice

Skeletovitost vyjadřuje komplexní hodnocení štěrkovitosti a kamenitosti podle obsahu v ornici a podorničí. Obsah skeletu se uvádí v procentech objemových v půdní hmotě formou zlomku, kde skeletovitost v ornici se značí v čitateli a v podorničí ve jmenovateli. Štěrkem se rozumí pevné částice hornin velikosti 4–30 mm, kámen jsou pevné částice velikosti 30–300 mm. Nad 300 mm se jedná o balvany. Skeletovitost dělíme do 6 skupin.

Tab. Kategorie skeletovitosti půd

* platí pouze pro půdy o sklonitosti > 12°, tj. HPJ 40, 41

Rozdělení vychází z Přílohy č. 4 vyhlášky č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.

Hloubka půdy je důležitým půdním limitem. Je definována jako mocnost půdního profilu, kterou omezuje v určité hloubce buď pevná skála, nebo její rozpad, silná skeletovitost (> 50 %), nebo ustálená hladina podzemní vody. Zjednodušeně lze za hloubku půdy považovat prostor pro zdárný růst rostlin. Hloubku půdy lze zjistit nejlépe na profilu kopané, ale i vpichované půdní sondy (větší počet vpichů). Hloubka půdy je posuzovaná ve 4 kategoriích.

Tab. Kategorie hloubky půdy

* platí pouze pro půdy o sklonitosti > 12°, tj. HPJ 40, 41

Rozdělení vychází z Přílohy č. 4 vyhlášky č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.

Právním předpisem, kterým se stanovuje charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci je Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb. Během bonitačního průzkumu lze v současné době vymezit 89 hlavních půdních jednotek (HPJ), které tvoří jádro až 2995 BPEJ. HPJ jsou agregovány z geneticko-agronomického hlediska do následujících 15 půdních skupin:

Černozemě (PT 1, HPJ 01–08) – do této skupiny patří zejména všechny černozemě a smonice, ke kterým byly přiřazeny i půdy podobných vlastností, zejména po stránce obsahu a kvality humusu, zrnitostního složení, vláhových poměrů nebo vrstevnatosti substrátu. V této skupině se nevyskytuje větší skeletovitost, pokud existuje, pochází z terasovitých štěrků nebo je původu flyšového. V HPJ 08 jsou pak soustředěny půdy na sprašových pokryvech nebo svahovinách s výraznou plošnou erozí. Výskyt půd černozemního typu je v naprosté většině soustředěn ve velmi teplých a teplých klimatických regionech, výjimku tvoří nečernozemní půdy postižené degradačními procesy.

Hnědozemě (PT 2, HPJ 09–13) – do této skupiny patří převážně hnědozemě s méně výrazným procesem illimerizace. Dále pak i tzv. šedozemě (HPJ 09) se svými agronomickými vlastnostmi bližšími hnědozemím. Půdy této skupiny jsou středně těžké až těžké, většinou bez výrazného skeletu a velmi hluboké. Vlhkostní poměry jsou převážně příznivé, kdy výjimku tvoří pouze HPJ 13 charakteristická velmi propustným podložním substrátem.

Luvizemě (PT 3, HPJ 14–17) – tato skupina půd je definovaná výrazným půdotvorným procesem illimerizace. Pod humusovým horizontem se nachází plavý eluviální horizont s menším zastoupením konkrecí, sahající do hloubky 0,3 až 0,4 m. Často jsou ovšem během agrotechnických úprav tyto dva horizonty homogenizovány. Přechodný horizont s poprašky často jazykovitě proniká do zrnitostně těžšího iluviálního horizontu hnědé barvy. Připouští se u nich pouze velmi slabý znak oglejení. Charakteristickým substrátem jsou sprašové pokryvy anebo polygenetické hlíny, většinou bezskeletovité. Vyskytují se převážně v rovinatém reliéfu.

Rendziny a pararendziny (PT 4, HPJ 18–20) – skupina zahrnuje rendziny a pararendziny vytvořené na typických karbonátových horninách nebo na karbonátosilikátových zvětralinách (opuka, slínovce apod). Půdní profil středně hluboký až hluboký. Obsah skeletu je závislý na půdotvorném substrátu. Vláhové poměry jsou poměrně dobré, pouze u zrnitostně těžkých půd hrozí dočasně zamokření.

Regozemě (PT 5, HPJ 21–23) – skupina, která sdružuje všechny půdy vyvinuté na píscích a štěrkopíscích, popř. s podložím méně propustným (HPJ 23). Jsou lehkého nebo lehčího středně těžkého zrnitostního rázu, značně závislé na srážkách během vegetačního období.

Kambizemě (PT 6, HPJ 24–33) – tato skupina zahrnuje převážně půdy vyvinuté na zvětralinách pevných hornin. Z této skupiny byly vyčleněny půdy silně skeletovité – mělké, silně sklonité a také všechny definované klimatickými podmínkami, jenž tvoří samostatné skupiny (PT 7 až 9). Kambizemě jsou typické půdy pahorkatin a nižších a středních poloh vrchovin. Interval zrnitostního složení je velmi široký, tj. od lehkých až po těžké.

Půdy chladných oblastí (PT 7, HPJ 34–36) – kambizemě dystrické (řidčeji modální), podzoly a kryptopodzoly vyvinuté ve vyšších polohách vrchovin až horských oblastí. Typickým znakem těchto půd je vyšší obsah méně kvalitního humusu a silně kyselá nebo kyselá půdní reakce. Jejich diferenciace je založena zejména na příslušnosti ke klimatickému regionu 8 nebo 9 a zrnitostním složení.

Půdy mělké (PT 8, HPJ 37–39) – kambizemě, rankery, litozemě vyznačující se malou mocností půdního profilu (cca do 30 cm) a převážně výraznou skeletovitostí. Za mělké jsou považovány i půdy hlubší s extrémní skeletovitostí, jenž výrazně zhoršuje agrotechnické zásahy. Vyskytují se ve všech klimatických regionech.

Půdy silně svažité (PT 9, HPJ 40–41) – tato skupina zahrnuje všechny půdy o sklonitosti větší než 12° bez ohledu na půdotvorný substrát nebo mocnost půdního profilu, přičemž respektujeme dvě kategorie sklonu: 4 (nad 12°) a 5–6 (nad 17°). Rozdělení v rámci skupiny je dáno zrnitostním složením. Při vymezení BPEJ pak hraje značnou roli i expozice vůči světovým stranám.

Pseudogleje (PT 10, HPJ 42–54) – diagnostickým znakem této skupiny půd je tzv. oglejení, tedy periodické převlhčení profilu, především v jarním období. Tyto půdy jsou rozšířené v mírně teplé až chladné oblasti, kde se vyskytují jak v rovinatém, tak mírně sklonitém terénu či terénních depresích. Pro celou skupinu je patrná značná variabilita i u zrnitostního složení a půdotvorného substrátu (hnědozemě oglejené až po pseudogleje pelické).

Fluvizemě (PT 11, HPJ 55–59) – půdy rovinatého území zejména na nevápnitých i vápnitých sedimentech podél vodních toků, včetně glejových a oglejených subtypů a variet. Vnitřní třídění ve skupině je založeno na zrnitostním složení a na hloubce hladiny vody spojené s tokem. Jsou to většinou půdy bezskeletovité. Do této skupiny řadíme zrnitostně lehké černice.

Černice (PT 12, HPJ 60–63) – skupina charakteristická hlubokými humusovými horizonty, vždy přesahujícími hloubku 30 cm a s vysokým obsahem humusu. Ten je vždy vyšší, než mají okolní černozemě. Černice se vyskytují v rovinatých částech niv nebo v depresních polohách plošin velmi teplého a teplého klimatického regionu. Určujícím znakem pro diferenciaci HPJ v rámci skupiny je výška hladiny podzemní vody a zrnitostní složení. Silná periodická mineralizace organických látek za podmínek polovýparného až výparného typu vodního režimu může vést až k zasolení.

Gleje (PT 13, HPJ 64–78) – tato skupina zahrnuje širokou škálu zejména hydromorfně ovlivněných půd – od meliorovaných glejů na rovinách, přes organozemě a katény, až po různě hluboké strže. Vymezení jednotlivých HPJ této skupiny je ovlivněno pedogenetickými procesy, charakterem reliéfu anebo stupněm hydromorfismu.

Koluvizemě (PT 14, HPJ 79–81) – tato nově vymezená skupina půd zahrnuje půdy vznikající akumulací erozních sedimentů lokálního původu v tzv. koluviálních pozicích v terénu (úpatí svahů, průlehy a suchá údolí, konkávní prvky svahů). Jejich rozlišení je v rámci skupiny dáno především zrnitostním charakterem akumulovaného sedimentu, jehož celková mocnost musí přesáhnout 50 cm.

Antropozemě (PT 15, HPJ 82–89) – druhá nově vymezená skupina zahrnuje půdy přímo ovlivněné člověkem, a to takovým způsobem, který však přesahuje běžné antropické ovlivnění (antropozemě a kultizemě). Diferenciace jednotlivých HPJ je dána zejména mocností a charakterem humózního překryvu a zrnitostním rázem celého profilu.

Zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované a pozemky, které byly a mají být nadále zemědělsky obhospodařovány, ale dočasně obdělávány nejsou. Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby.

V ČR platí v současné době následující legislativní nástroje pro ochranu zemědělské půdy: Zákon ČNR č. 334 z 12. května 1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.; vyhláška MŽP č. 13 z dne 24. ledna 1994, kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu a příloha vyhlášky 48/2011 Sb. ze dne 22. února 2011, kterou se definují třídy ochrany zemědělské půdy.

Je definováno 5 tříd ochrany na základě zatřídění do BPEJ. Pro účely optimalizace nakládání se státní půdou je nutné použít aktualizované údaje BPEJ.

I. třída ochrany zemědělského půdního fondu – bonitně nejcennější půdy v jednotlivých klimatických regionech, převážně na rovinatých nebo jen mírně sklonitých pozemcích, které je možno odejmout ze zemědělského půdního fondu pouze výjimečně, a to převážně pro záměry související s obnovou ekologické stability krajiny, případně pro liniové stavby zásadního významu.

II. třída ochrany zemědělského půdního fondu – zemědělské půdy, které mají v rámci jednotlivých klimatických regionů nadprůměrnou produkční schopnost. Ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu jde o půdy vysoce chráněné, jen podmíněně odnímatelné ze ZPF a to s ohledem na územní plánování, jen podmíněně využitelné pro stavební účely.

III. třída ochrany zemědělského půdního fondu – v jednotlivých klimatických regionech se jedná převážně o půdy vyznačující se průměrnou produkční schopností, které je možné využít v územním plánování pro výstavbu a jiné nezemědělské způsoby využití.

IV. třída ochrany zemědělského půdního fondu – zahrnuje v rámci jednotlivých klimatických regionů převážně půdy s podprůměrnou produkční schopností, jen s omezenou ochranou, využitelné pro výstavbu a i jiné nezemědělské účely.

V. třída ochrany zemědělského půdního fondu – sdružuje zbývající bonitované půdně ekologické jednotky (BPEJ), které představují půdy s velmi nízkou produkční schopností, jako jsou mělké půdy, hydromorfní půdy, silně skeletovité a silně erozně ohrožované. Tyto půdy jsou většinou pro zemědělské účely postradatelné. Lze připustit i jiné, efektivnější, využití než zemědělské. Jedná se zejména o půdy s nízkým stupněm ochrany, s výjimkou vymezených ochranných pásem a chráněných území.

Ocenění zemědělské půdy je určeno ze specifických vlastností půdy (zejména úrodnosti), které byly zjišťovány v rámci bonitace půdního fondu. Bonitace respektuje základní, v podstatě neovlivnitelné faktory, jakými jsou klima, půdní typy, svažitost, skeletovitost a hloubka ornice konkrétního pozemku. Samotný proces bonitace se opírá o znalosti KPP (Komplexní průzkum půd), který se uskutečnil v letech 1961−1971. Výsledkem bonitace čs. půdního fondu (r. 1973−1978) je soustava bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), které můžeme označit jako základní mapovací a oceňovací jednotky.

Ekonomické ocenění BPEJ vychází z produkčního ocenění BPEJ prostřednictvím parametrizovaných naturálních výnosů 10 hlavních polních plodin (pšenice ozimá, žito, oves, ječmen jarní, kukuřice na zrno, brambory, cukrovka, kukuřice na siláž, víceleté pícniny, řepka) a normativních nákladů vynaložených na jejich dosažení. Ekonomické parametry oceňování zemědělské půdy jsou vedeny v databázi Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI).

Kritériem pro stanovení úředních cen zemědělské půdy bylo ekonomické ocenění HRRE (hrubý roční rentní efekt) rostlinné výroby v daných agroekologických podmínkách při normativně stanovené efektivnosti hospodaření. Cena vyhlášková (úřední) se počítá dle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 441/2013 Sb., kterou se provádějí ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku, ve znění zákona č. 265/2024 Sb., podle stavu ke konkrétnímu dni ocenění (dni převodu vlastnických práv).

Pro určení ceny půdy finanční úřad zpravidla požaduje výpočet ceny pozemků dle BPEJ navýšený o cenovou přirážku k základní ceně zemědělských pozemků, která se pohybuje v současné době ve výši 20–56 %, a to z hlediska sousednosti katastrálních území s oceňovanými pozemky k obcím dle jejich významu a velikosti. Tato přirážka je uvedena v cenovém věstníku MF 14/2013.

Ceny zemědělských pozemků podle katastrálních území jsou uváděny na základě vyhlášky č. 298/2014 Sb. o stanovení seznamu katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků. Ceny v mapě jsou uvedeny v Kč/m².

Období zákazu hnojení závisí na začlenění pozemku do klimatického regionu v návaznosti na pěstované plodině a kategorii hnojiva z hlediska rychlosti uvolňování dusíku z hnojiva. Klimatické regiony 0 až 5 jsou převážně suššího a teplejšího charakteru (= kratší období zákazu hnojení), klimatické regiony 6 až 9 jsou spíše vlhčí a chladnější (= delší období zákazu hnojení). Ke zjištění období, ve kterých je ve zranitelných oblastech na orné půdě a trvalých travních porostech zakázáno používání dusíkatých hnojivých látek, lze využít tabulku č. 1 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 262/2012 Sb.

Vysvětlivky:
* první číslice kódu BPEJ
** platí na zemědělských pozemcích s průměrnou sklonitostí nepřevyšující 5 stupňů a s porostem plodin
*** platí i pro upravené kaly; pokud nedojde k následnému pěstování hlavních plodin nebo meziplodin v tomtéž kalendářním roce, je zakázáno hnojení také v období od 1. června do 31. července

Zemědělská půda se ve zranitelných oblastech dusičnany (ZOD) dělí do tří aplikačních pásem (I., II., III.) podle rizika vyplavení dusičnanů z půdního profilu s využitím systému bonitovaných půdně ekologických jednotek. Půdy ve III. aplikačním pásmu jsou navíc rozděleny podle rizika infiltrace na aplikační pásmo se středním rizikem infiltrace a s vysokým rizikem infiltrace. Podrobné rozdělení aplikačních pásem je definováno v tabulkách č. 2 až 5 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 262/2012 Sb.

Půdy ve III. aplikačním pásmu neuvedené v tabulce výše jsou považovány za půdy se středním rizikem infiltrace.

Vysvětlivky:
* 1. číslice kódu BPEJ
** 2. a 3. číslice kódu BPEJ
*** 4. a 5. číslice kódu BPEJ

Skupina půd ohrožených erozí byla vymezena podle § 11 nařízení vlády č. 262/2012 Sb. Ten stanovuje podmínky hospodaření na svažitých zemědělských pozemcích, ve kterých se zaměřuje na omezení pěstování erozně nebezpečných plodin (odst. 1) a použití dusíkatých hnojivých látek (odst. 2 a 3).

Skupinu trvale zamokřených půd tvoří především půdy, kdy lze v půdním profilu identifikovat výrazné projevy tzv. glejového procesu, při kterém dochází k redukci železa a manganu prakticky v celé půdní matrici. Typickými představiteli trvale zamokřených půd jsou gleje a stagnogleje. Glej je geneticky půdní typ charakterizovaný výskytem v dlouhodobě vodou nasycené zóně (vysoká hladina podzemní vody). Stagnogleje jsou charakterizovány velmi dlouhou dobou povrchového převlhčení profilu, kdy ale znaky hydromorfismu směrem do hloubky klesají – glejový horizont se nachází nad mramorovaným horizontem. Výskyt těchto typů půd je spíše lokální, zpravidla poblíž vodního toku či ve značně složitém terénu.

Do skupiny trvale zamokřených půd řadíme HPJ 64 až 76 (viz vyhláška MZe č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.). HPJ 64 a 65 zahrnují zkulturnělé hydromorfní půdy; HPJ 66–69 představují půdy rovinných celků a depresních poloh; HPJ 70–72 hydromorfní půdy nivních poloh; HPJ 73 a 74 hydromorfní půdy svahů; HPJ 75 a 76 jsou katény, vyskytující se převážně na kratších svazích nebo v dolních částech svahů.

V současné době se na zemědělskou půdu začíná pohlížet nejen z hlediska produkčního, ale také z hlediska mimoprodukčního (funkce transportní, retenční, pufrační, transformační), které hraje taktéž důležitou roli při definování půd (stanovišť) vhodných ke změně kultury. Při změně kultury musí být zároveň kladen důraz na obnovu a údržbu krajiny, ochranu proti erozi, sesuvům a jiným degradačním činitelům či možnost využití a asanace antropogenně narušených půd.

Při postupu výběru stanovišť vhodných ke změně kultury se využívají data BPEJ, konkrétně všeobecná charakteristika hlavní půdní jednotky (HPJ), klimatické poměry a další agronomicky a ekologicky významné funkce a vlastnosti, jako je vodní režim, infiltrační a retenční vlastnosti.

Stanovení vhodnosti pro zařazení do podopatření zatravňování orné půdy včetně kritérií pro splnění podmínek je podrobně popsáno v § 20 nařízení vlády 75/2015 Sb.

Monitoring eroze zemědělské půdy vznikl jako společný projekt SPÚ (Statní pozemkový úřad) a VÚMOP, v.v.i. Je zajištován na základě příkazu č. 15/2012 (č.j. 70615/2012-MZE-13311) ministra zemědělství. Hlavním cílem monitoringu eroze zemědělské půdy je zjišťování, evidence a správa informací o výskytu projevů eroze a svahových deformací na zemědělské půdě z důvodu možného vyhodnocení příčin vzniku monitorovaných událostí a pro návrhy preventivních opatření a opatření na zmírnění nebo odstranění negativních důsledků těchto událostí.

K hlášení, evidenci a vyhodnocování jednotlivých erozních událostí slouží webový portál Monitoring eroze zemědělské půdy http://me.vumop.cz. Neregistrovaní uživatelé mají možnost prohlížet si základní popisné a geografické informace k vedeným událostem, pořízenou fotodokumentaci a přijatá opatření.

Dosavadní zkušenosti s webovým portálem ukazují, že je cenným zdrojem informací nejen pro vědecko-výzkumné účely a pro účely státní správy v této oblasti, ale poskytuje i možnost vytvoření si reálné představy pro širokou veřejnost o problému eroze zemědělské půdy v České republice.

Odtokové linie vyjadřují odtokové poměry v lokalitě. Představují modelové dráhy povrchového odtoku srážkové vody. K tomu dochází v případě, kdy intenzita srážek překročí mez schopnosti půdy infiltrovat vodu a ta začne odtékat po povrchu. Podstatný je vztah sklonu svahu a délky svahu, který ovlivňuje unášecí schopnost vody a tím i intenzitu eroze. Délka svahu je přitom uvažována ve smyslu spádnice svahu, tj. ve směru odtokové linie. Místa křížení drah soustředěného odtoku (koncentrace odtokových linií) s intravilánem obce, hydrotechnickými prvky, komunikacemi atd. lze považovat za místa, na kterých dochází nebo může docházet k jejich ohrožení. Pomocí odtokových linií lze identifikovat místa, která mohou dotovat odtékající vodu půdními částicemi.

Odtokové linie byly generovány nad digitálním modelem terénu a v posuzované lokalitě naznačují místa výraznější koncentrace povrchového odtoku.

Půdy podle svých hydrologických vlastností rozdělujeme do 4 skupin: A, B, C, D na základě nasycené hydraulické vodivosti, hloubky nepropustné vrstvy a hladiny podzemní vody (HPV).

Charakteristika hydrologických vlastností půd v jednotlivých skupinách je následující:

• Skupina A:
  Půdy s nasycenou hydraulickou vodivostí nejméně propustné vrstvy nad 0,40 mm · s^-1 s nepropustnou vrstvou více než 50 cm pod povrchem a HPV v hloubce přes 60 cm. Patří sem též půdy hluboké s nepropustnou vrstvou a HPV v hloubce větší než 1 m, u kterých je nasycená hydraulická vodivost všech horizontů větší než 0,1 mm · s^-1.
• Skupina B:
  Půdy s nasycenou hydraulickou vodivostí nejméně propustné vrstvy 0,1–0,4 mm · s^-1 s nepropustnou vrstvou více než 50 cm pod povrchem a HPV v hloubce přes 60 cm. Patří sem též půdy hluboké s nepropustnou vrstvou a HPV v hloubce větší než 1 m, u kterých je nasycená hydraulická vodivost všech horizontů v rozmezí 0,04–0,1 mm · s^-1.
• Skupina C:
  Půdy s nasycenou hydraulickou vodivostí nejméně propustné vrstvy 0,01–0,1 mm · s^-1 s nepropustnou vrstvou více než 50 cm pod povrchem a HPV v hloubce přes 60 cm. Patří sem též půdy hluboké s nepropustnou vrstvou a HPV v hloubce větší než 1 m, u kterých je nasycená hydraulická vodivost všech horizontů v rozmezí 0,004–0,04 mm · s^-1.
• Skupina D:
  Půdy s nepropustnou vrstvou v hloubce menší než 50 cm nebo HPV v hloubce menší než 60 cm. Patří sem také půdy s nepropustnou vrstvou či HPV hlubší než 100 cm, jejichž nasycená hydraulická vodivost je menší než 0,004 mm · s^-1.

Retenční vodní kapacitu můžeme charakterizovat jako množství vody, které je půda schopna zadržet v systému kapilárních pórů a postupně ji pro potřeby rostlin uvolňovat. Pro zemědělské půdy je určena na základě bonitovaných půdně-ekologických jednotek a údajů z databáze fyzikálních, chemických a morfologických charakteristik půd ČR. Kategorizace lesních půd je provedena na základě dělení podle Tomáška a je brán zřetel na kvalitu humusu. Výsledné hodnoty retenční vodní kapacity zohledňují průměrnou hloubku profilu a obsah vody, charakterizují tak skutečné množství vody, které je půda při srážkách schopna zadržet.

Využitelná vodní kapacita udává potenciální zásobu půdní vláhy dostupnou rostlinám, kterou může půda trvaleji zadržet. Klasifikace je provedena na základě bonitovaných půdně-ekologických jednotek a databáze fyzikálních, chemických a morfologických charakteristik půd ČR. Výsledné hodnoty využitelné vodní kapacity zohledňují průměrnou hloubku profilu a obsah vody, charakterizují tak skutečné množství vody, které je potenciálně dostupné rostlinám.

Mapa zranitelnosti zemědělské půdy je sestavována na základě celostátní grafické a numerické databáze BPEJ v referenčním měřítku 1: 5 000. Mapa zranitelnosti horninového prostředí je sestavována ze tří vstupních vrstev, z vrstvy charakteru horninového prostředí, z vrstvy charakteru oběhu podzemních vod a z vrstvy transmisivity. Každá z těchto vrstev má svoji váhu ve vztahu k procesu infiltrace rizikových látek do podzemních vod. Výsledná syntéza jako celé zpracování jednotlivých vrstev probíhá v systému ArcGIS americké firmy ESRI.

Mapa zranitelnosti podzemních vod zemědělským znečištěním vzniká součtem hodnot všech tří základních informačních vrstev: vrstva zranitelnosti půdy, vrstva zranitelnosti horninového prostředí a dotace podzemních vod srážkami.

ZRANITELNOST_PODZ.VOD = 0,4 * ZRAN_PŮDA + 0,5 * ZRAN_HORNIN + 0,1 * VLAHOVA_BILANCE

Pro celkovou zranitelnost se vypočítává vážený průměr z indexu infiltrační kapacity půd s váhou 40 %, indexu zranitelnosti horninového prostředí s váhou 50 % a indexu potenciální dotace podzemních vod s váhou 10 %. Na syntetické mapě zranitelnosti podzemních vod tak vznikne mozaika ploch v pěti kategoriích zranitelnosti.

Mapa zranitelnosti půdy vychází z analýzy materiálu BPEJ (bonitované půdně-ekologické jednotky) a z lesnické typologie zpracované v rámci informačního systému ÚHÚL, zpracovávaného od roku 2009 po třetinách území. Pro hodnocení hydropedologických vlastností byl vybrán soubor kritérií z kódu BPEJ, a to – hlavní půdní jednotka, sklonitost, expozice, skeletovitost a hloubka půdy (Mašát et al., 2002). Jednotlivá kritéria byla rozčleněna na kategorie 1–5 (kategorie 1 – nejvyšší infiltrační schopnost, 5 – nejnižší infiltrační schopnost). Těmto kritériím jsou přiřazeny koeficienty významnosti tak, aby jejich součet dával 100 %. Součinem kategorií a koeficientu pro dané kritérium a součtem výsledků pěti určených kritérií vznikne pět kategorií infiltrace (zranitelnosti). V mapě hydropedologických vlastností tedy znamená kategorie 1 maximální schopnost vymezené plochy infiltrovat srážkovou vodu a kategorie 5 minimální schopnost. Byla propojena celá ČR a generalizovány polygony menší než 10 000 m².

ZRAN_PUDA = F1 * V_HPJ (PŮDNÍ CHARAKTERISTIKA) + F2 * V_SKLON (SKLONITOST) + F3 * V_SKELET (SKELETOVITOST) + F4 * V_HLOUBKA (HLOUBKA PŮDNÍHO PROFILU) + F5 * V_EXPOZ (EXPOZICE)

Pro celkovou zranitelnost se vypočítává vážený průměr z indexu infiltrační kapacity půd s váhou 40 %, indexu zranitelnosti horninového prostředí s váhou 50 % a indexu potenciální dotace podzemních vod s váhou 10 %. Na syntetické mapě zranitelnosti podzemních vod tak vznikne mozaika ploch v pěti kategoriích zranitelnosti.

Tab. Kategorie zranitelnosti podzemních vod

Horninové prostředí je hodnoceno na základě tří parametrů (subvrstev), charakteru nejvyšší geologické vrstvy (V_GEO), pozici v oběhu podzemní vody (V_OBEH) a transmisivitě kolektoru (V_PRUT).

Pro hodnocení charakteru první geologické vrstvy vycházející na povrch podle digitálních map GeoČR50 (V_GEO) byla obdobně jako v případě genetiky půd přiřazena všem horninovým typům legendy geologické mapy hodnota parametru 1–5 (1 – porézní horninové typy, 5 – celistvé plastické typy), váha parametru je 50 %.

Zranitelnost horninového prostředí, respektive podzemních vod, vyplývá z typu zvodnění, které je podmíněno charakterem zastoupených hornin a jejich tektonické predispozice, charakterem zvětralinového pláště a kvartérního pokryvu. Stěžejním výchozím podkladem pro sestavení vrstvy charakteru horninového prostředí byl soubor geologických map České republiky, autorsky sestavený v letech 1985-1998 řešitelským týmem procovníků Ústředního ústavu geologického. Dalším výchozím podkladem pro sestavení vrsvy byla aktualizovaná verze hydrogeologické rajonizace 2005, jejíž základní principy jsou obsaženy v publikaci Olmera et al. (2006) Pro vymezení kategorií zranitelnost podzemních vod z digitální formy geologické mapy GeoČR 50 bylo nezbytné provést agregaci široké škály vymezených jednotek v rámci základních geologických útvarů s prioritním hlediskem pro jejich dílčí rozčlenění, především podle litologického charakteru zastoupených hornin a jejich kvartérního pokryvu.

Charakter oběhu podzemních vod (V_OBEH) vyjadřuje rozčlenění proudového systému hydrogeologické struktury na oblast tvorby podzemních vod (infiltrační území s hodnotou parametru 1, území tranzitu s hodnotou 3 a oblast drenáže s hodnotou 5), váha parametru je 20 %.

Základním předpokladem hodnocení zranitelnosti podzemní vody podle zastižené fáze oběhu a pozice v proudovém poli podzemní vody je princip vertikálního rozložení proudnic, které se nemísí a směřují od místa dotace infiltrací do místa drenáže. Je zřejmé, že topografický reliéf určuje množství energie dostupné pro pohyb podzemní vody v každém bodě proudového systému. Relativní výška terénu určuje rozložení prostorů dotace a míst drenáže. Proudění podzemní vody je obecně sestupné pod pozitivními morfologickými tvary a vzestupné v topografických depresích.

Transmisivita (průtočnost) kolektoru (V_PRUT), tedy hydraulický parametr průtočnosti, je parametr vyjadřující jak rychlost případného horizontálního šíření kontaminace ve zvodněném kolektoru, tak i velmi důležitý parametr vodohospodářského využití lokality (Krásný, 1986), neboť vysoká průtočnost kolektoru znamená i vysokou vydatnost studní a jímacích vrtů (500 [m².den^-1] a více = hodnota 1, méně než 1 [m².den^-1] = hodnota 5). Váha parametru 30 %. Výsledná mapa zranitelnosti horninového prostředí vzniká na základě syntézy tří výše uvedených vrstev a kategorie zranitelnosti jsou členěny opět do 5 kategorií.

Čím vyšší transmisivita, tím vyšší zranitelnost kolektoru (Aller et al. 1987). Stěžejním mapovým podkladem pro stanovení velikosti transmisivity horninového prostředí byly jednotlivé listy edice Hydrogeologické mapy ČR (ČSR) 1 : 50 000. Dalším důležitým výchozím mapovým podkladem pro sestavení vrstvy transmisivity byla edice map hydrogeologických poměrů České republiky v měřítku 1 : 000 000, sestavená řešitelskými organizacemi GEOtest brno, a.s., Aquatest - Stavební geologie Praha, a.s. a Geofyzika Brno, a.s. v letech 1995 až 1999.

Základní data vláhové bilance poskytl Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ). Jednalo se o data v rastrové podobě v gridu 500 x 500 m dokumentující vláhovou bilanci ČR na základě rozdílu průměrné sumy srážek (P) za chladné období roku (říjen až březen) a průměrné sumy potenciální evapotranspirace (ETo) za chladné období roku (říjen až březen) za období 1961–2008 resp. 2010. Klasifikační stupnice obsahovala 11 tříd.

Pro zpracování vrstvy vláhové bilance bylo nutné převést rastr do vektorového formátu a provést změnu klasifikace jednotlivých tříd, tj. vytvořit vrstvu s pěti stupňovou klasifikační stupnicí. Změna klasifikační stupnice byla provedena na základě analýzy podílu nově navržených klasifikačních tříd ve vztahu k procentuálnímu podílu na celkové výměře území České republiky. Z hlediska rovnoměrného rozložení klasifikačních tříd na území ČR byla zvolena nelineární klasifikační stupnice.